Deníčku, deníčku, pročpak tě píšu?

Jestli se někdo setkal s mojí virtuální maličkostí na internetu tak se i pravděpodobně domákl toho, že sepisuji jisté šílenosti, kterým se říká "herní deník". Většinu najdete na úžasné DJové stránce o starých hrách (a nejenom o nich) Oldgames.sk. 

Nejsem si sice úplně jistý, jestli jsem nenapsal už něco podobného dřív, ale první záznam hry připomínající jakýsi deník, na který si vzpomínám byly Morbihanovy zápisky z webové hry Darkelf. Je to online tahová strategická hra funkční snad od roku 2001. Cílem je dobýt Zemi temného elfa, k tomu je ovšem potřeba vytvořit silnou alianci a získat v podstatě dominanci na rozsáhlé herní mapě, když to hodně zjednoduším. Většinou hra trvá kolem 20 dní. Měl jsem to štěstí, jí hrát i v těch počátečních dobách v letech 2001 - 2002, dnes je hra už výrazně jiná. Po letech jsem se do hry připojil znovu, a po chvilce rozkoukání, se mi podařilo připojit do aliance která ve hře zvítězila. A na základě svých zážitků a pocitů ze hry jsem sepsal příběh, který jsem i dokonce publikoval na jednom blogu, který už bohužel odpočívá ve virtuálním hrobě. Možná to někde najdu na disku a znovu to dám sem. Každopádně to byla první vlaštovka.

Pár let na to explodovala z vlaštovky bomba. Ne že by to byla bomba z hlediska kvality, osobně si myslím, že pro ostatní je to dost nudné čtení, ale z hlediska rozsahu to byl jednoznačně megalomanský projekt, který s největší pravděpodobností již nikdy nepřekonám. Znovu se na scéně objevil Morbihan, tentokrát to ovšem byl čaroděj v prvním díle série The Elder Scrolls: Arena. Inspiroval jsem se několika herními deníky publikovanými na Oldgames.sk a vzhledem k tomu, že Arena disponuje interním kalendáře, pojal jsem to skutečně jako deník, který jsem se snažil navíc psát tak jako by to byl skutečně autentický deník čaroděje Morbihana a ne hráče. Kdybych tušil, že to nakonec obsáhne skoro 100 stránek ve Wordu, nikdy bych se do toho asi nepustil. Nyní po letech jsem rád, že jsem to udělal. Když jsem deník DJovi poslal, jestli ho nechce publikovat na webu, k mému velkému překvapení získal i odezvu mezi návštěvníky, ačkoliv jsem si nedělal valné naděje, že by to někdo mohl číst. Deník si můžete přečíst popř. i stáhnout zde. 

Arénou začala tedy nejenom moje pouť světem Elder Scrolls ale i moje deníková sága. Než jsem se ale dostal k druhému dílu série Daggerfallu, odskočil jsem si k polské modifikaci hry Diablo s názvem Diablo Awakening. Deník je k dispozici zde. Psát deník k akčnímu RPG byla dost hovadina, ale tak nějak jsem se  s tím popral, a hlavně jsem si vyzkoušel jinou formu deníku prostřednictvím příspěvků v diskusním fóru a shledal, že je to příjemnější forma, než něco smolit doma, a pak to publikovat najednou. 

To se potvrdilo u deníku k Daggerfallu, kde jsem v podstatě po celou dobu získával zpětnou vazbu a reakce čtenářů jak na můj deník, tak hlavně i na hru. Bylo to velmi příjemné, připadal jsem si, že tu hru hrají čtenáři se mnou, a že prožívají mé radosti i strádání, které mi Daggerfall přinesl. Sice jsem troufale slíbil, že napíši i příběhový deník, jako pokračování Morbihanových příhod, ale značně jsem se přecenil. Skončil jsem někde v první čtvrtině a přiznal si, že tohle už je moc.

Tady někde mělo mé spisování vlastně skončit. Chystal jsem se na Morrowind a přemítal, jestli se zase zdržovat s nějakým psaním. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Několika nevinnými poznámkami mě totiž MickTheMage přiměl k tomu, abych se podíval na spinnofy série Battlespire a Redguard. Jsem mu za to velmi vděčný, obě to jsou zajímavé hry a zvláště Redguard se mi velmi trefil do mého vkusu. A protože jsem zjistil, že na česko-slovenském internetu toho o těchto hrách moc není, bylo nasnadě, že budu psát další dva deníky. 

S deníkem k Battlespiru to vypadalo jednu chvíli dost bledě. Hru jsem sice dohrál, ale deník zůstal rozepsaný a vůbec jsem neměl chuť na jeho dopsání. Nakonec jsem to dorazil až po půl roce, vlastně až když jsem rozehrál Redguarda a přišlo mi to líto, že jsem deník k Battlespiru nedopsal. Za to Redguard se mi psal velmi lehce a dokončení samotné hry a deníku dělilo jen pár dní.

Nyní jsem znovu na rozcestí, než se pustím do Morrowindu, tak to ještě nějaký čas zabere, ale otázka samozřejmě je, jestli budu psát deník. Pokládám si otázku, proč to vlastně dělám. Samozřejmě mě to baví. I když dotáhnout to do konce kolikrát moc zábavné není. Pak je tu ten efekt, že člověk zapomíná. A zapomíná toho hodně. Už teď se občas začtu do svých deníků z Arény a Daggerfallu a s překvapením zjišťuji, že jsem na některé věci úplně zapomněl. Ta možnost uchování vlastních vzpomínek je asi tou největší motivací. I když nesmím zapomínat na své čtenáře. Nejsou to samozřejmě davy, je to pár jednotlivců, nicméně i tak jsem překvapen, že jich je víc než jeden. A jsou to navíc pokušitelé, kteří mě hecují do dalšího psaní. Je třeba ovšem přiznat, že bych byl arogantní lhář, kdybych tvrdil, že mi to nedělá dobře. 

A tak musím jednomu z nich odpovědět. Ano Ringo, asi si měl pravdu, když si tvrdil, že deník k Morrowindu na 80% napíšu, dokonce si se možná s těmi procenty držel při zdi. Musím přiznat, že ta prodleva, mezi tou únavou z dokončeného deníku resp. nechutí psát další, a okamžikem, kdy mě zase začnou svrbět prsty nad klávesnicí se neustále zkracuje. Navíc jsem teď rozehrál simulátor HIND, na který jsem se léta chystal. A víte co mě napadlo? Že si přece piloti naprosto běžně vedou deník...